Svět Forgotten Realms a já

Svět Forgotten Realms a já

Byl jednou jeden pán, a ten pán měl strašně rád fantasy. A protože měl rád fantasy, četl mnohé knížky a samozřejmě hrál hry naživo. A když už hrál hry, vymyslel si k nim také vlastní svět. Koncept paralelního světa je poměrně oblíbeným tématem v psychologii, ve fyzice, ve sci-fi i ve fantasy, je to něco, co je většině lidí vlastní. Onen pán si tedy vymyslel svět s mnoha možnostmi, aby si v něm našlo místo co nejvíce lidí, a ten svět představil veřejnosti. Pán se jmenoval Ed Greenwood a jeho svět Forgotten Realms.

Forgotten Realms byla zpočátku vlastně jen taková malá nedomyšlená zemička. Ed si sice představoval veliký svět, ale všechno začalo u pár bytůstek a předmětů, které si prostě vymyslel do hry Dungens & Dragons (pokud vám nic neříká ani pojem Dračí doupě – a věřím, že většině čtenářů tohoto blogu říká – jde o hru, kde si zkrátka hrajete na hrdiny, povídáte si a prožíváte nejrůznější dobrodružství – zjednodušeně) a napsal o nich do časopisu The Dragon. Jenže jak Ed psal a psal, tvořil a tvořil, začalo si jeho světa všímat i okolí. Stačila jedna smlouva s TSR, společností, která tehdy DnD vydávala, a Forgotten Realms se objevily i v příručkách a manuálech této hry coby herní svět, jehož součástí jste se mohli stát i vy. A začal boom.
Hráči začali vymýšlet či objevovat nové možnosti, vytvářeli si vlastní příběhy, sepisovali povídky a nakonec z prostředí Zapomenutých říší vydali i pár knih. Aby lidé nemuseli pořád hledat další, kdo si s nimi zahrají, začaly se tvořit i hry počítačové. Říším však trvalo přes třicet let vývoje a rozšiřování, než se dostaly ke mně a nadosmrti si v mé duši zarezervovaly zvláštní místo. A celých těch třicet let jen získávaly na oblibě.
To, co tady budu psát, nebude žádný odborný článek, spíše bych to označila za soubor postřehů a názorů na nejrůznější prvky Říší, na které jsem zatím narazila. Nepovažuji se za skalního fanouška ničeho a nikoho, a už vůbec ne Říší. Až donedávna možná i můj pes věděl o Říších víc než já. Přesto se pokusím vylíčit, jak mě oslovily a co mi na nich přijde zajímavé. Laicky, bez podrobného studia, s použitím mého obyčejného selského rozumu.

Svět Forgotten Realms je místo, kde se sny stávají realitou. Můžete si tam představit téměř cokoliv a nakonec to bude pravda. Ačkoliv, jako každý jiný svět, i ony mají svá pravidla. Představte si zkrátka svět, který je velmi podobný tomu našemu. Vlastně by se dokonce dalo říct, že se s tím naším shoduje, neboť kdysi dokonce byl jeho součástí, než jsme jej my, odporní povrchní lidé, zavrhli.
Představte si planetu, na planetě moře a uprostřed něj vysázených pár kontinentů. Planeta má slunce, stejně jako ta naše, a jeden měsíc. Oné planetě se říká Toril a představuje jen část Forgotten Realms – pro nás ovšem tu zásadní. Najdeme na ní prakticky všechny přírodní úkazy, jaké se dají najít na naší Zemi – potoky a řeky, ryby, řasy, skály, stromy, trávu, pouště, močály, lesy jehličnaté a listnaté, domácí zvířata, dobytek či divokou. Na určitých místech se střídají roční období, někde je věčný sníh a někde zase pořád horko. Fyzikální a vůbec přírodní zákony tu fungují takřka stejně jako u nás.
Jenže pak je tady jistý bonus – řada věcí, které v našem světě nenajdeme. Začněme těmi „obyčejnějšími“ – tedy národy. Již odedávna se lidé snažili vidět kolem sebe spoustu bytostí, které fungují a přemýšlejí podobně jako oni. Přiznejme si to – navzdory všem možnostem a variacím, jež nám svět nabízí, jsme osamělí a toužíme po něčem víc. Představujeme si nejrůznější elfy, víly, skřítky a skřety či měňavce, kteří by s námi, ať už v dobrém či ve zlém, komunikovali… a všechny tyhle představy se pak promítnou do světa, jako jsou Forgotten Realms. Můžete se tu tedy setkat s klasickými elfy jako od Tolkiena, krásnými, až z nich oči přecházejí, vznešenými a dlouho žijícími. Ale pozor – ne nesmrtelnými! Navíc není elf jako elf, protože běžní elfové jsou jiní než eldarin, elfové ještě o třídu vznešenější (za chvíli bude stupnice úrovně vznešenosti mít více bodů než naše stupnice tvrdosti) a úžasnější, takzvaní vyšší elfové, a už vůbec si nejsou podobní s drowy, což jsou elfové temní – a to jak barvou kůže, tak svou duší. Najdeme tu i trpaslíky, ale opět není trpaslík jako trpaslík. Jako temní elfové tvoří protipól těch „světlých“, u trpaslíků jej představují duergaři, šedí trpaslíci. Jsou tu i hobiti, skřeti ve velkém množství odrůd (orkové, goblini či orogové – hlubinní skřeti) či trolové. Jenže když Středozemě „dojde“, musíme si vzít jiné legendy, přidáme si tedy gnómy (a opět je rozdělíme na pár ras, abychom to neměli tak jednoduché), nejrůznější duchy, hybridy člověka či jiné humanoidní rasy a jiných tvorů (koboldi – lidé a hadi, pak jsou zde různí polodraci, drideři – temní elfové s pavoukem, yuan-ti – další verze hadích lidí), illithidy (česači myslí – ti jsou velice zajímaví, ráda bych věděla, z jakých legend se vzali), ettiny (dvouhlaví obři), liche, kostlivce či upíry. A to zatím zůstávám jen u humanoidů! Zajisté si pak dokážete představit, kolik různých zvířecích či démonických tvorů lze ve Forgotten Realms potkat, a to mnoho z nich umí mluvit nebo komunikovat nějakým velmi sofistikovaným způsobem. Nakonec jsou tu samozřejmě také lidé, kteří, navzdory své obyčejnosti, stejně poskytují stále největší množství možností a variací. Možná proto, že jsou pro nás nejsnáze představitelní, takže se s nimi nejlépe pracuje.
Výhodou Forgotten Realms je, že život a komunikace se nesoustřeďuje jen na Říše a jejich materiální stránku. Říše samy byly vytvořené jako svět paralelní k našemu. Proč by tedy nemohly existovat světy paralelní k Říším? Mnoho bytostí pochází z jiných dimenzí (ve FR obvykle označovaných pojmem „sféry“) nebo zásahem bytostí či magie z jiných dimenzí vzniklo. Některé sféry nejsou tak úplně hmotné a všeobecně platí, že za spojení s jinou dimenzí musí bytost, která se o to pokouší, zaplatit jistou cenu (také ne vždy hmotnou). V různých sférách se odlišuje pojetí času a prostoru – ale to už určitě znáte i z jiných příběhů nebo dokonce z fyzikálních či psychologických teorií (mimochodem, při psaní tohoto článku pozoruji, že fyzika a psychologie k sobě mají až neskutečně blízko – někdy bych snad i řekla, že buď je to jedno a to samé nebo jedno je téměř přesnou analogií druhého).
Od fantastických bytostí přes sféry se dostávám až k magii, která zde tvoří cestu k překonání přírodních i jiných zákonů. Magie sama je něco, co do světa ve své podstatě nepatří. Trpaslíci jsou v tomhle snad nejpřirozeněji smýšlejícím národem, protože sami magii zrovna dvakrát nefandí. Magie je dar bohů, síla z jiných sfér, druh moci, s níž si není radno zahrávat a také je třeba ji používat s rozmyslem, protože dovede z bytosti vysát životní sílu rychleji, než stačí zamrkat. Každý tvor má jen omezené množství magické energie, které smí za den použít, pak musí zase načerpat sílu, nejlépe odpočinkem. Magie se dělí na mnoho pododvětví podle toho, jaký druh energie využívá nebo naopak k čemu slouží. Zaprvé tu máme čtyři živly (kulturní vsuvka – nečekejte ode mě, že budu používat slovo elementál, i když třeba půjde o bytost, která z živlu vzešla! To slovo je dost ošklivé, nečeské a já mu nefandím. Tleskám Káťe Niklové, která v překládu Drizzta použila slovo živel. Konečně někdo na úrovni!), pátým živlem je tu ještě elektřina. Pak jsou kouzla přivolávací, která tvoří samostatnou kategorii, pokud tedy nejde o oživování či přivolávání nějakých nemrtvých, tato kouzla se pak řadí do nekromancie. Léčebná magie má taky vlastní třídu, pak např. ochrana, vzývání (prakticky všechna kouzla, která používají jen čistou magickou energii, pak např. zvuková kouzla), zkrátka odvětví je hodně. Žádný mág ani kněz nemůže nikdy ovládat všechna kouzla. Nejefektivnější jsou samozřejmě specialisté, sice omezení jen na určitý druh magie, ale zato vynikající. Je zajímavé, jak moc si s magií tvůrci Říší vyhráli, aby vypadala přesvědčivě, ale zároveň se dala aplikovat v rámci jednoduchých herních pravidel. Zvlášť mě zaujaly věci jako zvuková magie a všeobecně využití zvuku jako nebezpečného nebo naopak prospěšného nástroje, to jen málokoho napadne.
Magické mohou být samozřejmě i předměty. I tady samozřejmě dopomáhá nejedna legenda. Kolik kouzelných amuletů a zbraní existuje v historii? Alchymisté s naprostou vážností pátrali po kameni mudrců, v legendách (a co my víme, možná i ve skutečnosti) podala Paní z jezera Artušovi meč Excalibur a koneckonců i Svatý grál, taktéž spojený s Artušovskými legendami, je svým způsobem magický předmět (a omlouvám se všem ortodoxním křesťanům za takové prohlášení, respektuji váš názor a souhlasit se mnou nemusíte, ale magie má dle mého stejně původ v zázracích, které si lidé spojovali s náboženstvím). Teď se možná projeví moje neznalost, ale všimla jsem si dvou typů magických předmětů (pominu-li rozdělení na „zbraně“ a „ostatní“, poněvadž stejně můžete počítat s tím, že prakticky všechno se tak či tak bude nakonec používat k bojovým účelům). Předměty stálé, které využívají spojení nositele a bytosti/magie/sféry, slouží prakticky jen jako katalyzátory a můžete je používat donekonečna (ale u mocnějších obvykle platí omezení jednou za den – resp. jednou do nejbližšího odpočinku), a předměty, které mají v sobě magii uloženou – ty se mohou používat, dokud se kouzlo úplně nevyčerpá. Podobu mohou mít různou – šperky, oblečení, zbraně a zbroj, nejrůznější doplňky, ale i sošky, hudební nástroje (odbočím-li ale trochu od Říší, nejúžasnější kouzelný nástroj, s nímž jsem se kdy setkala, byla harfa Fflewdura Fflama z Kronik Prydainu, které praskla struna pokaždé, když její nositel lhal), kameny, nádoby nebo třeba hrací karty.
Už výše jsem naťukla náboženství. Magie tvoří taktéž spojení s některými bohy (většinou v případě, že jde o tvory z jiných sfér). Jiní bohové se v Říších prakticky neprojevují, avšak přežívají díky svým stoupencům a víře, kterou šíří. Bohů je v Říších ohromné množství a představují jednu z jejích nejzajímavějších složek vůbec. Samozřejmě, najdete tu spoustu jednodušších hodných či zlých bohů. Ale pak je tu celá škála jaksi neutrálních bohů, které si nelze tak snadno zaškatulkovat. A samozřejmě, že většina bohů je opět dělaná podle bohů z našeho světa. Tempus, původně Tempos, bůh války, uctívaný především severskými barbary, je téměř dokonalý Odin. Dokonce má jako svého pomocníka havrana. Místo, na kterém žije, je svým způsobem velmi podobné Valhalle.
Zajímavý mi přijde Ilmater, trpící bůh, zlomený bůh či bůh bolesti. Jeho posláním je vzít všechnu bolest světa na sebe, dovedete si tedy představit, že ho jeho stoupenci asi nezobrazují zrovna líbivě. Vyznavači Ilmatera mívají často dojem, že by se svým bohem měli bolest sdílet, takže se často vzájemně mučí či si bolest navozují nějak jinak, žádná všeobecná doktrína o způsobu uctívání Ilmatera však tuším neexistuje (právě jeho sekty jsou v dílech z Říší často vykreslené jako rozporuplné – a tím pádem i zajímavé. Mimochodem, všimli jste si, že lidi všeobecně přitahuje rozporuplnost?). Jiní s takovými způsoby naopak nesouhlasí a hledají léky, které pomáhají čelit utrpení, protože Ilmaterův skutečný záměr je zbavit utrpení právě co nejvíce lidí.
Myrkul je jeden z mnoha bohů mrtvých. Přečetla jsem si o něm něco málo teorie. Údajně to má být zlý, chladný bůh, ale do jisté míry mi učaroval, nejspíš proto, že když jsem hrála Icewind Dale, jeden z jeho věrných vyznavačů, duch Kresselack, se projevil jako Charakter (a pokud píši Charakter s velkým Ch, myslím tím můj oblíbený typ postav – do jisté míry zákeřné, ale mají svou hrdost a čest) a já si ho prostě nemohla neoblíbit. I Myrkul mi přijde jako rozporuplný bůh. Prý se někdy tváří až starostlivě, jindy se krutým osudem lidí prostě baví. Něco jako ambice je mu vcelku cizí a předně figuruje jako božstvo strachu. (Abych pravdu řekla, považuji strach za důležitý pro život – o důvod víc Myrkulovi fandit.)
Samozřejmě nesmí chybět božstva přírodní. Mně jsou známé dvě bohyně – Eldath, uctívaná druidy, a Mielikki, již vyznávají hraničáři, ale i kdokoliv, komu je příroda jako taková blízká. Asi si dovedete představit, jaký pocit jsem měla z Eldath, když jsem v Icewind Dale objevila sídlo jejích vyznavačů, kteří v knihovně měli knížky jako „Zvířata jsou tvými přáteli“, „Péče o břečťan“ či „O nenásilí“. Najednou mi přišlo, že jsem objevila Vesmírné lidi Zapomenutých říší. :) A asi si dovedete vyvodit, že Tempus není Eldath zrovna sympatický.
Mielikki, Drizztova bohyně, zastává o něco pragmatičtější filosofii a dovoluje svým vyznavačům alespoň nosit zbroj. Je mi o to sympatičtější, že na rozdíl od dokonalého nenásilí prosazuje především zdravý život, proto je jejím přirozeným protipólem Talona ovládající nemoci a jedy. (Avšak jí prosazovaná hraničářšká filosofie „Budu chránit dobré bytosti před všemi zlými“ se mi zdá trochu černobílá.)

Kdo mě zná, asi už chápe, co mě na Forgotten Realms tak uchvátilo. Miluji mytologii, náboženství, víru, rituály. A mám ráda příběhy, legendy a tradice. Forgotten Realms berou to nejlepší z našeho světa, projíždí náboženství, historii a legendy jedno po druhém, a všechno to mají na jednom jediném místě. Nevím, jestli někdy přijde chvíle, kdy si troufnu říct, že Říše jsou v něčem originální. V některých dílech originalitu hledám. Ale Říše jsou prostě to, co z nich udělají fanoušci. Pokud budete chtít, můžete vzít svůj oblíbený kousek tohoto světa, zapracovat ho do Říší a někde se s ním pochlubit. A pokud se budete trochu snažit, možná o tom vašem oblíbeném kousku bude za chvíli vědět spousta fanoušků Forgotten Realms po celé Zeměkouli. Asi je vcelku ironické, že mám tak ráda vymyšlený svět, který je prakticky jako ten náš. Jenže on je a není… a vezmu-li v potaz to, že si stále uvědomuji, že to není náš svět, a taky to, že i ten náš svět mám vlastně docela ráda, mohu si snad takový vztah k Říším dovolit. Možná, až mě jednou zase něco popadne, sama začnu psát a obohatím Říše něčím z vlastní fantazie.

P.S. Ano, obrázky si hledejte sami. Víte, kolik je s tím práce? Někdy mi hledání dobrých obrázků zabere skoro stejně jak napsání celého článku… a teď jsem zrovna líná. :) (Ale jestli vysloveně toužíte po tom, aby text vypadal čitelněji a obrázky u něj byly, můžete mi nějaké pěkné poslat. ;))

8 komentářů u „Svět Forgotten Realms a já“

  1. Já mám slabost pro promyšlené a komplexní světy, proto se mi tolik líbí Star Wars, Warhammer nebo třeba právě Forgotten Realms :) Vím, že máš radši akčnější RPG než kecací, ale někdy bys mohla zkusit Planescape Torment, protože Sigil (potažmo Planescape) je asi to nejlepší co tvůrci DnD světů vymysleli. Jediné velké město, které tvoří nexus všech možných světů „Základní materiální sféry“, ale i ostatních sfér. Potkávají se zde nejrůznější tvorové a bytosti a nad tím vším dohlíží Paní bolesti a tvrdě prosazuje rovnováhu.

    Jinak jsou mé literární znalosti příliš chudé, četl jsem Avatar trilogy, která podrobně pojednává o dost důležité události, jakou bylo „vykopnutí“ bohů z jejich sfér mezi smrtelníky. Výsledkem téhle peripetie bylo pár mrtvých bohů, pár nových (dříve smrtelníků), některé zajímavé krajinářské úpravy v důsledku nestabilní magie :) a taky pravidlo, že moc boha je přímo odvozena od množství jeho vyznavačů.
    A nějakou dobu mám rozečtenou pentalogii Cleric Canticle (taky od Salvatora). Btw. z bohů preferuju Oghmu nebo Mystru :)

    OdpovědětOdpovědět
  2. No ale nikdo neřekl, že mám radši akčnější rpg… hele, když jsem schopná hrát adventury, tak přežiju i ukecané rpg. :) Ten rozdíl je tu v tom, že s akčními rpg mám zkušenosti, jinak jsem nic moc nehrála. :)

    Ta závislost moci boha na počtu vyznavačů je něco, s čím jsem se poprvé setkala v Black&White, tam to mají celkem dobře a jednoduše řešené. Miluju tu hru! :)

    Co se týče Cleric Canticle, mám první díl v angličtině. Je zbytek někde k sehnání? :)

    OdpovědětOdpovědět
  3. Se závislotí moci boha na počtu vyznavačů jsem se setkal poprvé asi u Pratchetta – Malí bohové.

    OdpovědětOdpovědět
  4. Tak s FR jsem se setkal někdy před 8 lety, než začal Fantomprint dávat reedice. Mám tento svět velmi rád a celkem rád ho srovnávám s DragonLance, které také patří do stáje Dungens & Dragons. Co se týče pantheonu bohů, tak bych snad tady nejvíc vyzdvihl Helma a Lolth. Helm ochránce a bůh vojáků, který dokáže prostřednictvím svých kleriků jak léčit tak různé kletby či útočné kouzla a hlavně temnou pavoučí bohyni Lolth. Bohyni temných elfú, které se bojí i samotný uctívači a ona v sérii Maztica proměnila Drowy na dridery. Když se ti velmi libí FR tak doporučuji Dragonlance.

    Jinak FR je skvěle zpracované série ať už Moonshae či Legenda o Driztovy.

    OdpovědětOdpovědět
  5. Hm, tohle neznám, ale třeba si najdu čas a prozkoumám to. Člověk nikdy neví. Znáš Dragonrealms? Série knížek od Richarda A. Knaaka plná originálního pohledu na lidi a draky ve fantasy. Jezdci na hodných mazlíčcích/přátelích? Ani náhodou. Mimochodem taky napsal pár knížek do výše zmíněné série Dragonlance, ty jsem nečetla ale Dragonrealm jsou skvělé. Plné akce, nápadů. Zajímavé je, že psal i scénář k manze Ragnarok.

    OdpovědětOdpovědět
  6. Já jsem na fantasy doslova závislá a vím, že těch světů existuje hodně. Ale Forgotten realms je zdaleka nejrozšířenější, i když mi Království přijdou poněkud černobílá. Proto mám raději Planescape torment, které víc přibližuje surovost života ve fantasy. Nejsou peníze, lidé dělají co můžou aby přežili a dělají i volby na které nejsou hrdí. Ano, obecně jsem hodně pro hovorná fantasy, ale tituly jako Baldur’s Gate a Icewind Dale mi také cizí nejsou :3

    OdpovědětOdpovědět
  7. mazuka, Inugami: Slyšela jsem, mám doporučeno, možná i jednou přečtu. :))
    Ave: Myslím, že to bude spíše povahou a smýšlením konkrétních autorů než tím, z jakého světa jsou jejich příběhy, ale možná je ta závislost naopak a autoři si podle vlastního gusta vybírají svět, kam svůj příběh zasadí…
    Planescape: Torment možná zkusím, ale nejsem si jistá, jak moc mě to chytne, když je to až tak temné. Ale, koneckonců, to jsem si nebyla jistá ani u Drizzta. :)

    OdpovědětOdpovědět
  8. Viz R.Knaak a Dragonrealms by se mělo dodat, že co dobře (možná i skvěle) začal to následně neuvěřitelně potopil do kategorie braku. Nejsem si jist, že R.Knaak je autor co by uměl pokračovat v již hotovém světě a dále ho rozvíjet. Je to dobrý autor, ale tím co udělal se světem Dragonrealms ho pohřbil.

    Forgotten Realms se opravdu povedl už „X“ let v něm hrajeme D&D a zatím nás neomrzel. Docela se navíc těším na další RPG z tohoto prostředí. Doufám, že současní, ale i budoucí autoři jež budou do FR přispívat udrží vysokou laťku popřípadně ještě nějaké ty cm přidají.

    Dragonlance jsem četl jen několik knih a obecné podvědomí o světě mám, bohužel nic hlubšího.

    Planescape Torment mi unikl slyším o něm poprvé, nicméně zkouknu a uvidím.

    OdpovědětOdpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *