Mirage of Blaze

Mirage of Blaze

Mezi životem a smrtí je jen nepatrná hranice, kterou lze velmi snadno překročit. Každý ví, jak snadno ji lze překročit směrem od života ke smrti. Ví ale někdo, že ji lze překročit i zpět? Tak, jako kyslík reaguje se železem za vzniku oxidu železnatého, který se pak může rozpadnout zpátky na kyslík a železo, tak jako mohu jít z domu do obchodu a pak se vrátit zpátky domů, lze zemřít a pak se vrátit zpět. Narozdíl od nakupování a chemických reakcí ale ten, kdo se vrací ze světa mrtvých, porušuje nejeden zákon. Zákon života a smrti a zákon osobního vlastnictví. Když člověk ztratí tělo, musí odejít. Nebo si najít jiné. Ale prázdná těla se nepovalují jen tak po světě. Pokud chce zesnulý nějaké další tělo, nezbývá mu, než ho ukrást. A jeho majitele odstranit…

Narita Yuzuru a Ougi Takaya jsou dva studenti na střední škole a nejlepší přátelé. Žijí normálním životem, užívají si, jak se dá, chodí za školu, dělají si, co chtějí… prostě normální puberťáci. Jednoho dne se Yuzuru probudí, jako každý den se nají, připraví se do školy a vyjde z domova. Další, co si pamatuje, je, že k večeru seděl někde uprostřed ulice. Druhý den opět vyrazí do školy, načež zjistí, že stojí na louce a před ním se v křečích svíjí skupinka mužů, které právě zbil. Jeho ruce jsou potřísněné krví. A to zdaleka není všechno. Doma, v jeho vlastním pokoji, ho překvapí skupinka duchů žádajících ho, aby je vedl. Proč a kam je má vést, to ale netuší. Ještě podivnější je fakt, že v tu samoou chvíli se na místě objeví neznámý cizinec, jen tak ze vzduchu vytvoří náramek, nasadí ho Naritovi na ruku a duchové zmizí. Skutečnost, že to odpoledne viděl nějakou ženu na ulici hořet jasně modrým plamenem, který následně sám pohasl a zanechal za sebou ženu v bezvědomí, ho taky zrovna nepotěšila.
Ani jeho přítel Takaya to nemá jednoduché. Neustále za ním pobíhá podivný muž, který se mu představí jako Naoe Nobutsuna, kdosi, kdo žil před čtyřmi sty let a měl by už být dávno mrtvý, a začne mu vykládat, že on sám je Uesugi Kagetora (jméno, které se během série ještě několikrát změní, podle příběhu a patrně i podle japonské historie byl Kagetora, původně Hojo Saburo, dvakrát adoptován a v obou případech se mu změnilo jméno), dávno zesnulý vůdce klanu Uesugi, nástupce Uesugi Kenshina, jeho adoptivního otce. A, dle všeho očekávání, mu Takaya nevěří. Vždyť kdo by věřil někomu, kdo se vám snaží namluvit, že jste někdo, kdo už je vážně mrtvý? A kdybyste opravdu byl ten někdo, tak proč si nic nepamatujete? Takaya ale brzy zjistil, že Naoe není jediný, kdo ho oslovuje jménem Kagetora. Bylo jich víc. Byli živí i mrtví. Na každém kroku teď Takayu pronásledovali duchové a on se velmi brzy poučil, že hrubá síla mu tentokrát nebude k řešení jeho problému stačit.
Jediný způsob, jak se zbavit duchů, je vymítání. A schopnost vymítat mají jen possessors (Kansou-sha), ti kteří zemřeli, ale zůstali v tomto světě a ovládli těla jiných lidí. A Takaya, vlastně Uesugi Kagetora, je jedním z nich. Avšak Takaya tomu stále odmítá uvěřit…

Tohle velice zvláštní třináctidílné anime vzniklo roku 2002 na základě mangy z pera Mizuny Kuwabary. Řadí se mezi shonen ai, i když podle mě velice netypické shonen ai, kde je milostný vztah jakoby násilím zatlačován do pozadí, jen aby divák po čase zjistil, že právě tenhle vztah je klíčem k odhalení všech tajemství a záhad celého příběhu. V Mirage of Blaze taky není všechno takové, jak to vypadá. Mírně zavádějící první díl totiž diváka přesvědčí, že hlavním hrdinou je někdo úplně jiný než ten skutečný hlavní hrdina. Zrovna tak se zezačátku zdá, že milostný vztah bude mezi jinými postavami, než ve skutečnosti je (nebo byl). A stejně tak i hlavní zápletka spočívá v něčem jiném, než se na první pohled divákovi může zdát.

Trošku zarážející je chování hlavních postav, a to především v napjatých situacích. Hrdinové jednají iracionálně, přehnaně a ukvapeně. Kritiky se ale zdržím, sama nevím, co bych na jejich místě dělala. A vskutku, určitý mentální vývoj je na nich časem znát, přičítám to ke kladným vlastnostem seriálu.
Historický kontext je velice pěkně udělaný a propracovaný do nejmenšího detailu. Možná až příliš propracovaný, jisté je, že aby ho divák dokázal pořádně vnímat, musí dávat opravdu bedlivý pozor, jinak ztratí souvislosti a bude si plést postavy. Předem upozorňuji, že historie poznávaná přes médium (v tomto případě „reinkarnované“ historické postavy) je mnohem složitější než ta, kterou poznáváte přímo (tudíž kdyby se Mirage of Blaze odehrávalo v období, kdy žil Uesugi Kenshin, nebude vás to stát tolik soustředění).
Způsob boje je taky zajímavě zpracovaný, víceméně hlavní způsob, jak bojovat proti nepříteli, je používat duchy nebo artefakty. Possessors pak na svoji obranu používají vymítání. Je tam ale i chvíle, kdy postava prostě vytasí meč, a najde se i okamžik, ve kterém ninja používá všemožné zajímavé techniky (a v tomhle případě musím zmínit jistou podobnost mezi jeho způsobem boje a souboji v Narutovi či třeba v Basilisku).
Grafiku bych rozhodně zařadila mezi lepší za pěkně propracované jak postavy, tak jejich prostředí, velmi dobře vystižené výrazy, pěkně udělaný pohyb a taky za to, že se zde vyskytují akorát černovlasé a hnědovlasé postavy, což by v anime o historii Japonska mělo být pravidlem (a ne vždycky tomu tak je). Některé by celková střídmost barev mohla odradit, ale k atmosféře tohoto anime to prostě patří.
Po hudební stránce si na MoB rozhodně nemůžu stěžovat. Není to muzikál ani jinak hudebně zaměřené anime, nicméně hudební doprovod se mi velmi líbil (obzvlášť ve chvílích, kdy hrála flétna) a opening a ending jsou velice příjemné na poslouchání (a navíc v angličtině, takže jsem si je mohla vesele zpívat taky). A navíc – Mai Yamane alias Yoko Kanno se samozřejmě poslouchá moc příjemně sama o sobě. Doporučuji pořídit soundtrack (i když z vlastní zkušenosti vím, že se po čertech špatně shání).
Co se týče humoru, toho tu zas tolik nenajdete, ale když budete dávat pozor, nějaký se tam přece jen objeví. Nečekejte ale žádné směšné obličeje, žádné nápadné hlášky ani jiné prvky typické pro pubertální komedii. Zapamatujte si, že MoB není pubertální komedie ale psychologické historické drama určené intelektuálům.
Příběh samotný mě nadchl svojí propracovaností a složitostí, rozhodně jsem si ho užila na nejvyšší míru, mírné zklamání ale přišlo v posledním díle, kdy jsem zjistila, že konec je víceméně otevřený a autoři ponechávají víc než dost místa divákově fantazii. V duchu jsem doufala, že tři třicetiminutové OVA filmy, chronologicky řazené za sérii, příběh ukončí, ale jednalo se tam úplně o něco jiného. Proto varuji předem odpůrce otevřených konců. Pokud se konce chcete dočkat, snad jediný způsob je naučit se japonsky a přečíst si půdovní novely, na svědomí je má Kuwabara Mizuna. V angličtině sice něco málo vyšlo, ale nejsem si jistá kvalitou překladu ani tím, jestli vám to bude stačit.
OVA filmy samotné mě v porovnání se sérií opravdu zklamaly. Jako samostatné anime by se mi bývaly líbily mnohem víc, ale vzhledem k tomu, že postavy v nich mají úplně jiné charaktery než v sérii a psychologicky nejsou ani ty „náhradní“ charaktery tak dobře vystižené, zanechaly ve mně velice negativní pocity. Ačkoliv jsem byla upozorněna na to, že jde o změnu charakteru v závislosti na tom, že se Takayovi vrátily vzpomínky z minulosti, něco se mi na nich nezdá. Možná až se jednou naučím pořádně japonsky (ahahahaha), přečtu si to celé a pospojuji si souvislosti.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *