Říká se, že kdysi se Čistí, skupina soví elity, pokusili ovládnout svět a zničit všechny ostatní sovy. Proti nim se však postavili mocní bojovníci, Soví strážci, a svět ubránili. Zlý král Čistých však podle legend stále žije a čeká na svou příležitost.

Soren je soví chlapec s hlavou v oblacích, který je takovými legendami přímo posedlý. Jeho bratr, Kludd, je namísto toho praktik a chtěl by především umět dobře létat a lovit. Svazuje ho ale komplex méněcennosti, kterým trpí vůči Sorenovi. A tak se jednou stane, že při pokusech vzlétnout se oba bratři dostanou na zem, kde je odchytí právě Čistí. Dostávají se tak do jejich sídla, kde se jim odhaluje temný plán, který dávají Čistí dohromady, aby se opět zmocnili vlády nad světem – mocná zbraň a armáda sovích dětí. Jediná možnost, jak zabránit zkáze, je vymanit se z jejich spárů a najít dávno ztracené Soví strážce.

Určitě jste si při čtení děje uvědomili, že příběh je jedno ohromné cliché neustále se opakované v dobrodružných a fantasy dílech. Nebo, chceme-li nějaký reálný zdroj, v historii (nakonec který příběh dnes nečerpá z tragédie nazvané druhá světová válka). Lidé nějak nepotřebují nové věci, stačí jim nový obal, aby se starý ohraný příběh zase líbil. Asi jsem přesně takový člověk, protože i příběhově se mi Soví strážci líbili. Charaktery byly taky klasicky stereotypní – hlavní hrdina byl skutečně hrdina, postava plná ideálů, která věří legendám a snaží se jim přiblížit, s mimořádným talentem na všechno, na co sáhne. Bratr trpící silným komplexem méněcennosti snažící se mu vyrovnat. Záporák s temnou minulostí, krásná žena, která mu dělá společnost, starý a moudrý hrdina, pár komických postav, které nemyslí jediné své slovo vážně, a dívčí společnice (pozor, tentokrát ale klasickou love story kolem hlavního hrdiny úplně vynechali).

Grafika a animace jsou dechberoucí. Tvůrci do toho dali, co mohli. Sovy vypadají jako sovy, dají se od sebe rozlišit, barvy jsou příjemně tlumené (představte si barvy po západu slunce, když už je skoro tma, ale ještě ne tak úplně… tak přesně takové) a pohyby až na pár drobných výjimek vcelku realistické. Vrcholem jsou pak souboje na konci filmu, kde každý záběr vidíte hezky dopodrobna. Snad jediné, co bych tomu vytkla, jsou zpomalené záběry. Ano, aby si člověk scénu užil a viděl, jaké manévry sovy v boji použily, potřebuje zpomalený záběr. Já zpomalené záběry ráda nemám, scény na mě pak působí méně realisticky. Správná bitva by snad měla vypadat jako jeden velký bordel.

Sporným elementem je hudba. Mně se se vším všudy líbila, přišla mi dynamická, k jednotlivým situacím krásně pasovala, užívala jsem si ji a vychutnávala, jak jsem mohla, a navíc se jednotlivá témata téměř vůbec neopakovala. Na druhou stranu bych souhlasila i s názorem, že hudba je nesladěná. Je to pravda. Soundtrack zahrnuje celkem širokou škálu žánrů, které k sobě příliš nejdou a zkombinovat je v jednom filmu může být pro někoho příliš troufalé. Jedno mají ale všechny jeho skladby společné – pořád jde o hudbu, která odpovídá tomu, co bych označila za velkofilmovou hudbu – ať už jde o chorál, samostatný vokál, orchestrální skladbu nebo jen něžné brnkání. Jedinou výjimkou je ústřední písnička od Owl City nazvaná To the Sky, která mi sice k velkofilmu neladí ani málo, ale Soví strážce dle mého velmi příjemně oživila.

Obrázky jsem vzala z cinema.theiapolis.com.

Celkově k filmu – považuji ho za revoluční animák. Animované filmy z americké produkce (nutno však podotknout, že tentokrát jde o americko-australskou) sleduji celkem pravidelně a většina z nich mi přijde podobná minimálně svou cílovou skupinou diváků – dětí zhruba mezi pěti lety a pubertou, kteří vyhledávají převážně ztřeštěné komedie. Podívejte se na Shreka, Dobu ledovou, Madagaskar, Happy feet, Bolta, Příšerky s.r.o., Příběh žraloka… jsou si všechny podobné, všechny bych dost jednoznačně zařadila do kategorie pohádek pro puberťáky. Jak vycvičit draka už má cílovou věkovou kategorii o něco málo výše, Soví strážci už se dostali k pohádce pro dospělé. Jsou tu sice prvky, které se snaží příběh přiblížit i mladším z nás, ale mnohé narážky, žánrové zařazení či spojení s historií dítě z prvního stupně základní školy pravděpodobně nepochopí.

Pokud jde o doporučení, to patří hlavně těm, kteří mají rádi klasické fantasy příběhy, mytologii, animované filmy obecně, dobrou grafiku, nebo se třeba rádi hrabou v historii. A nebo zkrátka těm, kteří si po večeři chtějí pustit nějaký pěkný jednoduchý, ale zase ne stupidní oddychový příběh.