Icewind Dale

Icewind Dale

Říká se, že dějiny jsou nejlepším z učitelů. A příběhy o skutcích dávno minulých určují, kým v současnosti jsme a kým v se v budoucnu staneme. Takové historie nám prý s každým vyprávěním přinášejí osvícení a světlo pravdy. Povím ti jeden takový příběh. Je mi důvěrně známý, neboť jsem jej dával dohromady téměř po celý život a zapisoval jej do této knihy…

Tak začíná intro k jedné z toho mála slavnějších počítačových her ze světa Forgotten Realms, Icewind Dale, česky Planiny ledového větru. Postarší hře předchází ještě o něco známější Baldur’s Gate, ačkoliv chronologicky podle událostí Zapomenutých říší je tuším až za Icewind Dale (pokud ledmanovo info bylo správné). V obou dvou případech jde o RPG (pro ty, co tápou – hra založená na vývoji postavy – či skupinky postav, které vedete) odehrávající se ve světě plném magie, intrik a nesčetných ras a národů, o nichž člověk neměl před seznámením se s takovým světem ani potuchy. Forgotten Realms zdánlivě připomínají Středozemi. Pokouší se světu Pána Prstenů přiblížit, ale zároveň si vytvořit i vlastní, jaksi originální složku. Obojí se jim podařilo a obojím mě fascinovaly. Já, která napodobeniny Pána Prstenů obvykle moc nemusím, jsem k Říším přirostla a věřím, že se k nim ještě mnohokrát vrátím.

Icewind Dale Icewind Dale Icewind Dale

K samotné hře: Na počátku si hráč musí vytvořit postavu či skupinu postav. Maximálně jich může mít šest, mohou to být jak muži, tak ženy (bez diskriminace, neliší se v síle ani v artefaktech, které mohou využívat) a na výběr máte z množství národů (člověk, (půl)elf, trpaslík, hobit, gnóm…) a povolání (zloděj, mág, druid, bojovník, paladin, hraničář, bard…), z nichž každý národ a každé povolání má určité výhody (ale na to si přečtěte manuál, to bych ten článek taky nemusela dopsat). Smutné na tom je, že dopředu nevíte, do čeho jdete, takže se třeba ke konci můžete dozvědět, že nejlepší meč ve hře nemůžete použít, protože ho smí používat jen paladin a toho vy nemáte. Nebo že některé úkoly nemůžete splnit, protože nemáte barda či zloděje (tip – zloděje si berte, ať to stojí, co to stojí. Vždycky se vám bude hodit). A nebo že nejlepší róbu ve hře váš mág nenavlékne, protože není zlého přesvědčení nebo má více jak jedno povolání. Rozhodně se připravte na to, že nikdy nesplníte úplně všechno, co hra nabízí, protože neexistuje šestičlenná skupinka hrdinů, která by mohla splnit všechna kritéria u všech úkolů a předmětů, na které narazíte. Nejde to. Na druhou stranu v tom je jisté kouzlo, protože vás herní svět neustále upozorňuje, že vždycky budete omezení a pokaždé, když dostanete nějakou příležitost, budete nucení vybírat z možností. Jak bych to řekla… je to snad příprava na život? Nu, zjednodušeně.
Přeskočíme podrobnosti, které se můžete dočíst v manuálu. Udělali jsme si skupinku dobrodruhů, začínáme hru. Ocitli jsme se v městečku (ona je to tedy spíš vesnice, ale jelikož patří do shluku dědin zvaného Desetiměstí, budeme jí říkat městečko) zvaném Východní přístav (Easthaven), kde žijí převážně lidé. Narazíme tady ale i na trpaslici Hildreth nebo na elfa Erevaina, kteří stejně jako my přišli, aby posbírali informace a pustili se do boje s přicházejícím zlem. Co je vlastně špatně? Zima je nepřirozeně dlouhá a krutá, v okolí se pohybují zákeřné bytosti jako skřeti a obři, atmosféra zkrátka dává najevo, že něco je špatně. Místní správce, Hrothgar, dává dohromady výpravu, která by vyrazila do Kuldaharu za tamním arcidruidem (čtěte studnicí informací) a zjistila, co se vlastně děje. Samozřejmě bychom nebyli pořádní dobrodruzi, abychom nabídku připojit se k němu nepřijali, takže vyrážíme na křídlech ledového větru… jenže ouha, jak na potvoru (a to vážně) nás cestou potká lavina a smete všechny až na členy naší družiny, kterým se záhadně podaří se z toho nějak vyhrabat. Cestu do Kuldaharu si ovšem musíme probojovat hordami směšně slabých (ale zato značně přemnožených) orků, kteří se usadili v průsmyku a zabrali tam menší osadu včetně mlýna. Následně dorazíme do naprosto úžasného městečka vystavěného mezi kořeny obrovitánského dubu. Najdeme zde vše potřebné pro život a mimo jiné i Arundela, onu již zmíněnou studnici informací. Teprve tady začíná ten skutečný příběh, ačkoliv stále ještě vůbec netušíme, proti čemu bojujeme – a abychom to zjistili, pošle nás Arundel po všech čertech. Nebudeme to tušit ještě hodně dlouho, ačkoliv jméno našeho úhlavního nepřítele se dozvíme okamžitě, pokud důsledně propátráme všechny budovy a vyptáme se všech postav kolem, na co se dá. Jen trochu přemýšlejte, třeba vám to dojde již brzy. Icewind Dale se dá zčásti pojmout i jako detektivka, vodítka rozhodně dostanete a nebude jich málo. ;)
Děj hry je poměrně přímočarý, ačkoliv na každém místě najdete i několik vedlejších úkolů, které můžete a nemusíte splnit. Plnit je je však velice výhodné, protože se za ně získává často obrovské množství zkušeností a za ty si pak můžete zlepšovat dovednosti. Dalo by se snad říct, že pokud hru začínáte se skupinkou postav na první úrovni, nebudete se moci bez plnění vedlejších úkolů pustit dál, protože na to nebudete stačit. Navíc bývají zajímavé a někdy vás donutí zapojit i pár mozkových závitů (ačkoliv některé, např. „potřebuji kytičky a zvířátka do arboreta, tak kdybys někde nějaká potkal, tak mi je přines“, zní fakt potrhle. Navzdory tomu je za tenhle quest vskutku olbřímí množství zkušeností).

Icewind Dale Icewind Dale Icewind Dale

Jak už to bývá, aby hra zaujala, musí nejprve lahodit oku. A Icewind Dale mému oku rozhodně lahodí. S grafikou v tomto stylu jsem se dříve setkala už u Robina Hooda – Legendy Sherwoodu. Robin vlastně až tak úžasný nebyl (ačkoliv překlad a český dabing byl bombastický a já se u něj pořád chlámala), ale nakreslený byl krásně. Pamatuji si, že mě strašně zaujaly úžasně propracované hrady, detaily kamenných zdí porostlých břečťanem a jiné drobnosti. S IWD jsem na tom byla podobně. Ačkoliv 3D hra viděla z rychlíku a hráč se na věci může koukat jen z jednoho úhlu (snad kromě postav), všechno vypadá tak nějak opravdově. Jemné detaily jsou okouzlující, tu a tam najdete děcka hrající si s veverkou, pobíhající slepice, nějakou tu fontánku, hromady lebek a oltářky jen tak pro ozdobu nebo třeba obří zamrzlé akvárium, kde si můžete prohlédnout medúzu, oliheň či žraloka. Postavy mění svůj vzhled, pokud je převléknete nebo jim změníte zbroj, na první pohled vidíte, jakou mají helmu či plášť. Na druhou stranu to není přeplácané, takže se v herním prostředí vyznáte. Barvy jsou velice jemné, nic přehnaného, ale ani to není spousta nevýrazné šedi. Zkrátka grafika má u mě jedničku. (Pro zajímavost – ve hře je možnost zapnout si tzv. krvák – zobrazování krve a jiných nechutností. Mimochodem, kdo hraje tuhle hru, měl by ho mít zapnutý, už jen kvůli tomu, že pokud to neustojí, jen těžko zvládne později setkání s gnómy s vyřezanými jazyky a vydloubanýma očima. Když ho máte zapnutý, při některých soubojích se dočkáte zajímavého efektu, když nějakým kritickým zásahem skolíte nepřítele a on se vám rozpadne na spoustu ulámaných ručiček, nožiček a hlaviček.)
Hudba je celkem jemná, nevtíravá. V některých lokacích oznamuje hudba příchod nepřítele, v jiných je jen tak pro efekt. Jen ke konci ve slévárně, kde pracovali svirfneblini (fuj, to slovo jsem musela několikrát přečíst nahlas, abych ho zvládla napsat… mimochodem jde o hlubinné gnómy), jsem si musela hodně snížit hlasitost, protože mě hudba rušila.
Celá hra se ovládá celkem snadno. Nenutí vás příliš počítat (nejsložitější úkon je násobení, když se snažíte vypočítat si útok při použití té které zbraně, počítá se totiž ve stylu Dungeons and Dragons, takže dostanete několikastěnnou kostku a tou si házíte – pomyslně, samozřejmě, všechno zařídí skript na náhodná čísla), má dost možností, abyste si vyhráli, ale ne dost na to, abyste v nich měli bordel. Mám zde dvě výtky na bugy (přetrvávající, neboť jsem měla k dispozici již mnohokrát patchovanou verzi), jedním z nich je skript, který určuje chování postavy. Máte jich v možnostech celkem dost, ale časem stejně zjistíte, že postava si do jisté míry dělá, co se jí zachce. Já měla např. skripty úplně vypnuté a postavy jsem ovládala úplně sama, ale někdy se prostě stalo, že postava prostě jen tak někam odběhla nebo začala sama bojovat, aniž by na ni kdokoliv použil jakékoliv kouzlo. Druhým bugem je „zmatenost“ postav – někam je pošlu a ony se zničehonic zaseknou na místě nebo jdou jiným směrem. Ale nejsem si jistá, jestli zrovna tohle tam není schválně. Rozhodně mi to hru o něco prodloužilo.
Závěrečnou kapitolu mého článku bych chtěla věnovat českému překladu, s nímž jsem hru dostala (zadarmo k nějakému dílu Heroes of Might and Magic, pěkný dárek). Netuším, kdo jej má na svědomí, na obálce jsem našla jen logo CD Projekt, což je škoda, protože jde o hodně vydařený překlad. Našla jsem pár úplně drobných zanedbatelných chybek, ale celkově je znát cit pro jazyk, taky že to překládal někdo, kdo si buď tematiku nastudoval nebo už se ve světě Forgotten Realms chvilku pohybuje, a v neposlední řadě i velmi příjemný a pestrý výběr slov. Překlad je dělaný formou titulků, předabované jsou jen zvuky postav, s nimiž hrajete, a to jen tehdy, když si to tak nastavíte. A proč jej vůbec zmiňuji? Inu, původně jsem měla v plánu do tohoto článku vložit nejen info a názor na hru Icewind Dale, ale i pár slov k legendě o Drizztovi a Forgotten Realms jako takovým. Ale jak se tak koukám na počet napsaných slov, budu pokračovat zase příště. Nicméně se tam ke srovnání překladu hry a knížek z Říší určitě dostanu, takže buďte připraveni.

Shrnuto a podtrženo: Zamilovala jsem si Icewind Dale. Zamilovala jsem si její příběh, postavy, možnosti i svět, do kterého spadá. Hra mě uchvátila a dohrála jsem ji několikrát. Zahrála jsem si i datadisk (a druhý si zahraju, až se mi přestane přehřívat počítač). Pro mě je skvěle hratelná a poskytuje mi ve zdravém poměru napětí, úspěchy a pády, možnost se zamyslet a něco drobného rozluštit a požitek z příběhu. Některým by se mohla zdát strašně statická, zvlášť pokud jde o hráče zvyklé na ultraakční střílečky či zběsilé simulátory. Jiným, kupříkladu milovníkům tahových strategií, se bude zdát zase neuvěřitelně divoká. Ne všem bude vyhovovat. Ale za sebe říkám rozhodně ano. Oslovila mě víc než většina her. Ale vlastně by mi vůbec nevadilo, kdyby byla o něco delší.

Icewind Dale Icewind Dale Icewind Dale

O knížkách příště.
Snad zítra.
Jestli to nebude zítra, tak mě kopejte.
Zítra znamená, až se vyspím. Tedy úterý.

4 komentáře u „Icewind Dale“

  1. Ty mi pořád nevěříš, co? Tak sleduj :) V manuálech her (ano, jsem poslušný a čtu manuály) se píše o době a světě, kdy se odehrávají. Čili, první díl 1281 Údolního letopočtu, druhý díl 1312 ÚL. Zbytek bych krom letopočtů ignoroval, protože tam mají evidentně chybu. Nicméně letopočty by měly být i ve hře v deníku.
    A teď, letmým pohledem na časové osy (třeba http://www.wizards.com/forgottenrealms/FR_Timeline2.asp#RASalvatore2 nebo http://www.o-love.net/realms/fr_time_notable.html) zjistíme, že:
    1297 ÚL – narodil se Drizzt
    1347 ÚL – Drizzt přichází na Planinu
    1358 ÚL – Doba nesnází (Time of Troubles), tuším zároveň i třetí díl Odkazu
    1368 ÚL – děj Baldur’s Gate
    1369 ÚL – děj Baldur’s Gate 2
    Asi bych měl i dodat, že hry (IWD) se nepovažují za kánon. Ale autoři si s tím pohráli, takže Drizzt má cameo jak v prvním, tak druhém díle Baldur’s Gate (ve dvojce s celou družinou). V IWD1 postavy najdou dopis, kde se jeden elf zmiňuje o svém „bratránku Xanovi“- jedna z nabratelných postav v BG1. A v BG2 hráč potká i Jarlaxla :) Jsem si jistý, že stran IWD jsem někde viděl podrobnější časovou osu jen pro události hry, ale zaboha si nemůžu vzpomenout kde…

    Pokud jde o překlad, tam je to složitější. Před 10+ lety oficiální české verze skoro neexistovaly, natož aby u nás vycházely doprovodné knížky atd. Výjimkou byla trilogie Icewind Dale (čili podle chronologie vydávání první) od Návratu, bohužel už si nepamatuju jak tam řešili překlady názvů a jmen, četl jsem to před x lety půjčené z knihovny. Druhá věc je snaha komunity okolo DnD o ustálený překladatelský klíč (a odtud pochází Dalcor, který má na svědomí terminologii v knížkách z Dragonlance a FR co teď u nás vychází). Ten klíč kdysi existoval, v jakési java formě, ale teď se mi ho nedaří dohledat, stejně jako doporučení jak přepisovat vlastní jména.
    Nevím už z čeho vycházel překlad her, ale mám takové tušeni, že to bylo právě z překladu od Návratu. (btw. v outru v credits autoři překladu nebyli? už si nejsem jistý, hru jsem dohrál před dávnou dobou.. možná, že jde o tenhle překlad – http://cestiny.idnes.cz/hry/icewind-dale-heart-of-winter-a-trials-of-the-luremaster-p1q-/clanek.A000821_02481_bw-cestiny-hry_bw.idn)

    OdpovědětOdpovědět
  2. Ha, ta druhá osa, to bylo přesně to, co jsem tak hledala a nenašla! Díky.

    OdpovědětOdpovědět
  3. pařmeni závislácký..O=DDDD to je čistá provokace, chillasi!=D o těch akváriích se mi pak jednou zdálo..=))

    OdpovědětOdpovědět
  4. Ohohóóó! Máš to mít, Deeusi, neměla jsi škemrat, abych hrála a hrála. 8-DDD

    OdpovědětOdpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.