Gake no Ue no Ponyo

Gake no Ue no Ponyo

V moři se skrývají nečekaná tajemství a nebezpečenství. Tyhle temné modré hlubiny byly vždycky královstvím záhad, které někteří stále touží odhalit. Tajemné věci či tvorové se ale nenechávají odhalit rádi. A pokud už se nějaký tajemný tvor nechá odhalit, spíše než zákeřnému vědci se spoustou udělátek na pokusy se ukáže třeba nevinnému dítěti, jež ho bude mít ze srdce rádo.

Malá Ponyo si k tomuto účelu vybrala Sousukeho, vcelku obyčejného chlapce, který se svou matkou bydlel na útesu nad mořem. Ponyo je – my vlastně ani nevíme, co je Ponyo zač. Jakási zlatá pseudorybka v noční košilce vychovávaná na dně moře tvorem, kterého můžeme nazvat třeba vodníkem. Stejně dobře bychom ale mohli nazvat například aktivistou ze strany Zelených, stačí se zamyslet nad smyslem činností, které tam v temných mořských hlubinách právě páchá. Mezi politiky a anime postavami je bohužel jeden velký rozdíl. Anime postavy jsou totiž poučitelné.
Ponyo se tedy rozhodne vymanit se z vodníkova podmořského zajetí a vyplavat na povrch k Sousukemu, který si ji, jakožto správný zvědavý malý klučina, ihned přivlastní. Nebylo by to ale žádné dobrodružství, aby se obešlo bez komplikací, přichází tedy řada na vodníkovu „živou vodu“, aby Ponyo přivedla zpět. Jenže milá Ponyo, coby první suchozemská ryba světa, si něco takového samozřejmě nemůže dát líbit.


Již ze shrnutí vám nutně musí být jasné, že jsem při sledování Ponyo jen valila oči. Hayao Miyazaki mě ve svých filmech povětšinou překvapuje právě tím, jak všechno krásně zapadá, jakých detailů si člověk může povšimnout a jak jsou jeho díla propracovaná. Ponyo je… jiná. Možná je to i tím, že je jednoznačně pro výrazně mladší věkovou kategorii než třeba Princezna Mononoke nebo Naušika, ale dle mého názoru i tak postrádá jakýsi důležitý faktor, který v těch ostatních filmech je.
Stejně jako dva již zmíněné filmy, Princezna Mononoke a Naušika z větrného údolí, je hlavní myšlenka Ponyo ekologicky laděná. Přináší nám však něco zcela nového, nápad, který pravděpodobně odpovídá na výkřiky dnešní doby. Totiž to, že lidé, kteří jednají „v zájmu přírody“ a snaží se zabránit lidstvu, aby zničilo svět, v němž žije, nemusí vždy býti prospěšní. Naopak, činnost takových lidí může být silně kontraproduktivní.
Na druhou stranu, díky tomu, že katastrofa, kterou náš milý vodník způsobí, dosahuje vskutku apokalyptických rozměrů, měla jsem chvílemi pocit, že koukám na podivnost typu Armageddon nebo Den poté. Události, které přišly pak, mi díky tomu přišly tak nesmyslné, že ani fakt, že se jedná v podstatě o pohádku, je nedokázal dostatečně omluvit.
Snad bych Ponyo dokázala její apokalypsu odpustit, kdyby alespoň drobné detaily, kterých si velmi ráda všímám na filmech studia Ghibli, byly v pořádku. Graficky bylo v pořádku vše. Fakticky bohužel už ne. Milá Ponyo je totiž nejen ryba suchozemská, kromě té, a pak taky mořské, kterou byla původně, je i rybou sladkovodní. Při scéně, kdy se Sousukemu vylije voda z kyblíku, on neváhá a natočí Ponyo vodu z kohoutku, načež naše milá Ponyo se v ní začne nadšeně ráchat, jsem zůstala zírat s ústy dokořán.
Pak se zde vyskytuje ještě jedna možná ne tak úplně chyba, ale minimálně věc k zamyšlení. Ať už je Sousukemu sedm (to si pamatuji z titulků) nebo pět (to je na wikipedii; bohužel si nepamatuji, ve které části filmu o tom jeho matka mluvila a co v originále vlastně říkala), stále je to věk velmi nízký na to, aby dokázal učinit tak velké rozhodnutí, jaké se po něm v závěru filmu vyžadovalo. Smutné mi na tom přijde to, že Miyazaki obvykle takovéto věci neopomíjí.

Přejděme nyní k těm pozitivnějším věcem. Na začátku jsem zmínila, že mezi ekologické myšlenky přináší Ponyo něco nového. Líbí se mi ona inspirace dobou. Hned po ní ale musím pochválit i postavy a jejich charakterové zpracování. Jednají racionálně, i když občas trošku divoce, divák k nim přilne a stane se na chvíli tak trochu součástí jejich světa.
V každé z ghibliovek jsem měla možnost se setkat s jiným způsobem života, jiným typem rodiny a jiným prostředím. Bylo tomu tak i zde. Stejně jako u těch ostatních to působilo velmi domácky a přívětivě. Milá atmosféra, která je cítit pohodou skrz naskrz. A ať už přijdou jakékoliv problémy, vždy se dá najít řešení. Vpravdě je možná ten vždy-pozitivní způsob uvažování nepodobný realitě, poskytuje ale spoustu prostoru pro příjemnou relaxaci.

Co bych tak řekla na závěr? Podívejte se na Ponyo. Fanoušci Ghibliovek, sražte svá očekávání – možná ne úplně na minimum, ale rozhodně o hodně dolů – a budete nadšení.

5 komentářů u „Gake no Ue no Ponyo“

  1. nelíbil se mi konec, ale jinak jsem to musela obdivovat, nádherná animace (ponyo běžící po vlnách), hudba (až na tu infantilní znělku, co se zažírala do mozku..=DD) a.. prostě to bylo sladký..=3 <3

    OdpovědětOdpovědět
  2. Infantilni znelku, myslis Ponyo Ponyo, sakana no ko… :)) Jo, tu uz po prvnim poslechu zacal nesnaset kazdy. 8-DDD

    OdpovědětOdpovědět
  3. Pěkná pohádka.
    Jen k té vodě v kbelíku, Sousuke v něm už od začátku měl vodu z kohoutku, protože Ponyo přinesl od moře v ruce, šel k němu totiž jen s loďkou. K té se ovšem vážou ještě dvě skutečnosti, kterých jsem si všiml. Když odjíždí na zvětšené loďce od manželského páru s miminkem, tak nikde není ukázáno, žeznovu zapálil svíčku, to jde ještě pominout. Ale vrtá mí hlavou, kam se ztratil batoh, který měla Ponyo a proč se s lodí změnšila i Sousukeho čepice a dalekohled. Sice bylo oboje v loďce, ale Ponyo to nezvětšovala. V českých titulkách bylo uvedeno, že Sousukemu jepět let, což by i vcelku odpovídalo toku, jak je tam ztvárněn až na ono finální rozhodnutí.

    OdpovědětOdpovědět
  4. batoh se nikam neztratil, ale spadl do vody, když se ponyo vracela za miminem:-) a svíčku opravdu zapaluje a je to vidět, i když jen letmo… ale čepici už vysvětlit neumím :-)))

    OdpovědětOdpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.